Hemorhagické horečky
Hemorhagická horečka je obvykle velmi závažná virové infekce, v jejichž klinickém obraze je mimo jiné vnější a vnitřní krvácení při selhání regulačních mechanizmů srážení krve. Vyskytují se hlavně v tropických oblastech. Mají vysokou smrtnost.
Krymsko-konžská hemorhagická horečka (CCHF)
Virová krvácivá horečka, vyskytující se ve Středomoří a Západní a Střední Asii.
Původce:
Virus CCHF, rod Nairovirus, čeleď Bunyaviridae. 7 genotypů, podle geografického rozšíření 3 v Africe, 2 v Evropě, 2 v Asii. BL4 patogen - pro manipulaci s ním je třeba používat nejvyšší stupeň ochrany a zabezpečení.
Zdroj:
Divoce žijící obratlovci, domácí zvířata - rezervoár nákazy, samy neonemocní.
Přenos:
Klíšťata rodu Hyalomma; přenos krví a tělesnými tekutinami (i jako profesionální a nemocniční nákaza). V nemocničním prostředí i přenos vzdušným aerosolem (intubace).
Výskyt:
Balkán, Střední Východ, Severní Afrika. Západní Španělsko. Turecko, Bulharsko, Afghánistán, Pákistán. Turistika, outdoorové aktivity. Chovatelé dobytka, ovcí, koz, veterináři, pracovníci masného průmyslu v postižených oblastech, zdravotníci. Možný i sexuální přenos. Šíření mezi rodinnými příslušníky je vzácné.
Klinický obraz:
Inkubační doba 1 – 13 dní (podle způsobu přenosu a virové nálože, klíště 1 – 3 dny). Horečka, bolesti svalů, břicha, zvracení, průjmy, závratě, zvýšená citlivost na světlo. Krvácivé projevy na kůži a sliznicích. Smrtnost 5 – 30%.
Léčba:
Není specifická, jen podpůrná. Obnova krevní srážlivosti, doplnění objemu (krevní destičky, plasma). Ribavirin? (použit i pro PEP - postexpoziční profylaxi)
Prevence:
Očkování není, ochrana před klíšťaty, bariérová ošetřovací technika, používání ochranných prostředků při zpracování jatečních zvířat.
Horečka Marburg
Původce:
Marburgvirus, čeleď Filoviridae, RNA virus. Příbuzný viru Ebola.
Zdroj:
Člověk, opice, kaloni (netopýři)
Přenos:
Přímý kontakt s tělem, nebo tělesnými tekutinami živých či zemřelých nemocných. Riziko zejména v rodinách a ve zdravotnických zařízeních prvního kontaktu.
Vnímavost a výskyt:
Všeobecná, vzhledem k vysoké smrtnosti postinfekční imunitu nelze hodnotit, očkování neexistuje.
Zaznamenávány jednotlivé případy ve východní a centrální Africe.
Inkubační doba:
2 - 21 dní
Klinický obraz:
Horečka, únava až poruchy vědomí, bolesti hlavy, svalů, kloubů, břicha, průjem, krvácení ze sliznic. Smrt nastává obvykle za 5 až 7 dní. V případě přežití krvácení se mohou projevit poruchy nervového systému, zmatenost, zvýšená dráždivost až agresivita. Jako pozdní následek byl zaznamenán zánět varlat.
Léčba:
symptomatická, antivirotika, monoklonální protilátky
významné je dodržování bariérové ošetřovací techniky k ochraně zdravotnického personálu
Prevence:
teoretický předpoklad účinnosti vakcín proti Ebole zatím není potvrzen klinickými studiemi
Zdroj:
WHO Marburg fact sheet
Ebola
Hemorhagická horečka Ebola.
Akutní virová infekce s krvácivými projevy a vysokou smrtností, vyskytující se v rovníkové Africe.
Původce:
RNA virus Ebola, patřící do skupiny Filovirů. Je příbuzný s virem horečky Marburg, která má i podobné epidemiologické a klinické charakteristiky.
Rozlišují se podtypy viru, označované podle jejich rozšíření: podtyp Zaire, Sudan, Pobřeží Slonoviny, Bundibugyo a Reston. Podtypy Zaire, Sudan a Bundibugyo jsou spojovány s velkými epidemiemi onemocnění se smrtností 25 - 90%, zatímco podtypy Pobřeží Slonoviny a Reston nikoli. Podtyp Reston nevyvolává u člověka žádné známé onemocnění.
Zdroj:
Není zcela objasněn. Předpokládá se, že jím mohou být větší i menší savci, zejména netopýři. Byl zaznamenán přenos ze šimpanzů, goril a jiných druhů opic, a také z lesních antilop. Nemocný člověk může být zdrojem infekce pro své okolí.
Přenos:
Přímým kontaktem s krví, tělními sekrety a tekutinami. V endemických oblastech dochází k přenosu infekce mezi lidmi zejména při pohřebních obřadech a také při poskytování zdravotní péče. Lov, zpracování a konzumace masa divokých zvířat v postižených oblastech (tzv. bush meat). K přenosu vzduchem nedochází s výjimkou subtypu Reston.
Výskyt:
Tropická Afrika, subtyp Reston byl detekován (bez onemocnění) v Západním Tichomoří. První případy byly popsány v roce 1976 z pohraničí Sudánu a Zaire (dnes DR Kongo).
Klinický obraz:
Inkubační doba: 2 - 21 dní. Náhle vzniklá vysoká horečka, bolesti svalů, hlavy, extrémní únava, bolest v krku. Následuje zvracení, průjem, vyrážka. Dochází k poruchám funkce jater a ledvin. Na těle se objevují známky vnějšího i vnitřního krvácení (skvrny na kůži, krvácení z dásní a sliznic, zvracení natrávené krve a další).
V laboratorním obraze se objevuje snížení hladiny bílých krvinek a krevních destiček, zvýšení hladin jaterních enzymů. K potvrzení diagnózy je nutný průkaz antigenu, nebo virové RNA. Za přísných bezpečnostních opatření (BL4) lze provádět izolaci a kultivaci viru. Stanovení protilátek sérologickými metodami je možné, pro akutní diagnostiku však nemá velký význam.
Léčba:
Specifcká léčba není dostupná. Je nutná podpora životních funkcí, doplňování tekutin pomocí infuzí, případně transfuze krve. Vzhledem k riziku přenosu infekce na zdravotnický personál je třeba nemocné ošetřovat pomocí bariérové techniky, používat kompletní ochranné pomůcky (ochranné oděvy, rukavice, brýle, masky). Během epidemie 2014 - 2016 byly u některých nemocných s úspěchem použity antivirotika a imunomodulační léčba.
Prevence:
Očkování: experimentální vakcína rVSV-ZEBOV byla s úspěchem použita při zvládání epidemie v Západní Africe v letech 2014 - 2016. Osvěta mezi místním obvyvatelstvem (pohřební rituály). Vyhledávání kontaktů, karanténa kontaktů po 21 dnů. Používání ochranných prostředků a pomůcek při ošetřování nemocných, manipulaci se zemřelými a v laboratoři.
